Endemický druh ohrožený vyhynutím, který se však díky různým akcím obnovuje.
Ještěrka z ostrova El Hierro se širokou hlavou, robustním tmavým tělem a dlouhým ocasem může měřit až 60 cm, proto se jí říká veleještěrka. Tento druh, ohrožený vyhynutím, byl po léta symbolem tohoto ostrova, kde žije výhradně ve vyprahlém, kamenitém terénu. „Veleještěrka z El Hierra je endemický druh, světový unikát, oficiální symbol ostrova, který má pro jeho obyvatele velkou hodnotu,“ vysvětluje Miguel Ángel Rodríguez, technik samosprávy Cabildo pro biodiverzitu a vedoucí Centra pro záchranu veleještěrky z El Hierra, kde jsou tato zvířata chována v zajetí a částečně vystavována pro veřejnost.
Podle odborníka se již v dobových kronikách hovoří o těchto plazech značných rozměrů jako o „ještěrech velkých jako kočka, nechutných a odporných na pohled“, kteří zpočátku obývali celý ostrov a sloužili jako potrava pro tehdejší obyvatelstvo. Postupně vymírali, až se dostali do extrémní situace, kdy v roce 1985 začali odborníci doslova bít na poplach. „Byl zahájen plán obnovy na základě jediných nalezených exemplářů: samce, dvou samic a mláděte,“ vysvětluje Rodríguez, skutečný milovník zvířete, které je podle něj ‚magické‘.
Od té doby se populace veleještěrky díky různým opatřením ze strany různých správních orgánů obnovuje. V roce 1995 bylo vybudováno současné Centrum pro obnovu veleještěrky z El Hierro, známé také pod názvem Lagartario, kde jsou ještěrky chovány v zajetí podle různých kritérií. „Některé slouží k chovu, jiné ke studiu jejich chování, další jsou vystavovány pro veřejnost a některé jsou připravovány k vypuštění do volné přírody,“ vysvětluje Rodríguez.
Skála Tibataje
V současné době se přirozená populace žijící na ostrově nachází v oblasti Tibataje zvané Fuga de Gorreta, jež leží v nadmořské výšce 500 až 800 m. „Zatímco ještěrky, které rostou v zajetí, jsou vystaveny menším rizikům, ty, které jsou vypuštěny v horách, přežívají obtížněji. Jsou závislé na faktorech, které nemůžeme ovlivnit: mimo jiné na přítomnosti krys, záplavách a dalších přírodních jevech, které zvyšují riziko vymizení,“ vysvětluje veterinář Albert Martínez-Silvestre, vědecký ředitel Centra pro zachování obojživelníků a plazů v Katalánsku (CRARC).
Martínez-Silvestre je odborníkem na veleještěrky na Kanárských ostrovech a je zodpovědný za veterinární monitoring veleještěrek na ostrově El Hierro v rámci programu Evropské unie LIFE na ochranu ohrožených druhů. Po mnoha letech nepřetržité práce sledující vývoj tohoto druhu souhlasí Martínez-Silvestre s Rodríguezem a zdůrazňuje obrovskou výjimečnost tohoto druhu, který je světovým unikátem. „Je to zvíře dokonale přizpůsobené ostrovní poloze, které potřebuje málo vody k pití, má býložravou stravu a systém regulace teploty, který je dokonale přizpůsoben horkým a suchým létům na El Hierru.
Přestože „před tisíci lety byly ještěrky rozšířeny po celém ostrově“, Martínez-Silvestre upozorňuje, že v důsledku lidské činnosti a zavlečení invazních druhů se dnes na ostrově vyskytují pouze na jediném místě. Jednou z aktivit Lagartaria je snaha o zmírnění této situace prostřednictvím projektu na jejich opětovné vypuštění do nových oblastí. Tento plán však v současné době postupuje nerovnoměrně. „Plán stanoví, že ještěrky budou vysazeny v sedmi enklávách na ostrově, které jsou pro jejich vývoj a priori příznivé, vybrané podle mnoha kritérií, ačkoli se kromě jedné obtížně přizpůsobují,“ zdůrazňuje Rodríguez.
Situace však nemůže být pro tento jedinečný druh, kterému stále hrozí vyhynutí, nadějnější. „Během těchto let věnovaných obnově druhu jsme zažili velmi kritické okamžiky, jako například katastrofu v roce 2007, kdy sesuv půdy zasypal část zařízení Lagartaria a téměř 200 ještěrů zahynulo,“ vysvětluje Rodríguez, který i přes nepochybné problémy spojené se znovuosídlením ostrova působí ‚optimisticky‘ a budoucnost vnímá jako nadějnou. V tomto smyslu Martínez-Silvestre zdůrazňuje, že ačkoli existují nekontrolovatelné přírodní jevy, které mohou ovlivnit vývoj ještěrů žijících ve volné přírodě, je důležité, aby se na péči o tento druh podíleli jak místní obyvatelé, tak návštěvníci. „Někteří lidé se jich při spatření leknou a šťouchají do nich nebo na ně útočí, a proto je důležité, aby si lidé uvědomili, že se jedná o ohrožený druh.“ Jejich ochrana je tedy svým způsobem odpovědností každého z nás.