Sopeční cesta

Trasa začíná v Refugio del Pilar, velké mýtině na vrcholu, jež byla v minulosti křižovatkou cest na jižním hřbetu ostrova. V „útočišti Pilar” se nachází naučné centrum této trasy. Na začátku cesta prochází lesem kanárských borovic. Tento typ lesní krajiny je zde vidět nejčastěji, přestože v místech na vrcholu můžeme od nás nalevo zpozorovat v nižších oblastech návětrné straně vlhký, vavřínovitý les.

Z této malé vyhlídky můžeme sledovat autentickou geologii jako z učebnice. Lze odsud pozorovat údolí Los Llanos de Aridane, které vzniklo následkem jednoho z velkých zřícení země, charakteristických pro destruktivní procesy na Kanárském souostroví. Jako svědectví zde zůstal oblouk Cumbre Nueva, nový vrch, a před vyhlídkou sopka Bejenado, jež uzavírá sopečnou proláklinu Caldera de Taburiente. Bejenado vznikla v poslední geologické etapě tvorby severních a centrálních oblastí ostrova, dříve, než se aktivita v posledních dvou stech tisících letech přesunula na jižní svahy, na starý hřbet Cumbre Vieja, po níž prochází tato trasa po sopkách.

Zlom způsobený seizmickou aktivitou před erupcí v r. 1949 překlene na stezce můstek. Tento zlom vznikl při jednom ze zemětřeseních spojovaných se sopkou San Juan. Tato zemětřesení vznikají v důsledku energie, která se uvolňuje tlakem magmatu při výstupu jícnem sopky. Síly uvolněné působením magmatu pak způsobí, že praskne zemská kůra a vytvoří se zlom.

Tato vyhlídka umožňuje pozorovat Hoyo Negro, hlavní centrum erupce sopky v r. 1949, známé jako sopka San Juan, protože začátek výbuchu připadl na den sv. Jana. Erupce sopky Hoyo Negro začala 24. června 1949 a pokračovala s různou aktivitou až do 31. července, odkdy přešla do etapy fumarol, tedy horkých sopečných exhalací. Největší kráter po explozi, tzv. Černá jáma, vznikla 12. července zároveň s velkým zemětřesením. Tato erupce měla sedm etap. Největší z nich byla třetí, od 11. do 15. července, kdy sopka vedoucí ke vzniku Hoyo Negro produkovala velké sloupy sopečného kouře.

Sopka El Duraznero je na této stezce jedním z nejvýraznějších vulkanických kuželů. Je spojena s významným výbuchem v r. 1949 a nachází se v jedné z nejvyšších oblastí trasy po sopkách, ve výšce téměř 1900 m. Erupce sopky Duraznero produkovaly zcela magmatické exploze. Proudy lávy, na rozdíl od sopky Hoyo Negro, tekly směrem k východnímu svahu ostrova. V kotlovité prohlubni kaldeře lze sledovat zbytky lávového jezera, které zde vzniklo dočasně, než se z něj láva vylila směrem k moři. V horské oblasti situované nejblíže u stezce je vidět prasklinu, díky níž vznikly tři kužely se sopečnou struskou.

Tato sopka je na hřebeni Cumbre Vieja nejvyšší, dosahuje výšky 1945 m, přestože není důsledkem žádné významné erupce. Je součástí centrálního hřbetu jižního svahu ostrova. Z této vyhlídky lze vidět hlavní kužely a ohniska výbuchů. Ze své privilegované polohy nám vyhlídka Las Deseadas umožňuje pochopit osy, po nichž se rozvinula erupční aktivita, a pozorovat postupné rozšiřování lávy a neúrodného materiálu po vegetaci, jak křovinách, tak kanárských borovicích.

Tato planina z černé sopečné škváry s křovinami a borovicemi je velmi poklidná a hodí se k odpočinku na cestě poté, co výletníci prošli náročnou oblastí. Pláně se sopečnou škvárou vznikly následkem erupcí strombolského typu, s deštěm sopečného popela. Horní část planiny oplývá četnými freatomagmatickými formacemi, které umožňují vysvětlit sopečné procesy, při nichž dochází ke styku s vodními proudy nebo k výbuchům v důsledku uvolňování plynů.

Pod sopkou se před námi rozprostírá pláň z černé sopečné škváry, z níž se vystupuje k vulkánu Martín de Tigalate. Ten vznikl při významné erupci v 17. století, konkrétně v r. 1646. Erupce této sopky trvala přibližně měsíc, od října do prosince, přestože k zemětřesení docházelo již od září. Období erupce trvalo celkem 82 dnů. Došlo při ní k významným seizmickým krizím a výbuch měl za následek značnou efuzi – výtok lávového materiálu. Ten pak vydobyl terén na moři. Tato erupce mělo několik center, některá se nacházela na vrcholu, ta uvidíme, a některá v pobřežní části.

Toto je poslední sopečný kužel, který uvidíme, než zahájíme poslední etapu trasy přes borovicový les. Planina, na níž se nacházíme, tvoří hranici mezi oblastí poznamenanou historicky důležitou sopečnou aktivitou, zvláště sopky Martín, jejíž jeden lávový tok budeme mít po pravé straně, a hustým lesem kanárských borovic, přes nějž půjdeme až do Fuencaliente.

Trasa končí v centru vesnice Los Canarios, střediska obce Fuencaliente. Minulost této vesnice je poznamenána sopečnou aktivitou, protože již v 17. a poté ve 20. století vybouchly sopky na jih od ní: nejprve San Antonio a pak Teneguía. Jedná se o výrazně vinařskou obec s velkým počtem vinných sklepů a jedno z míst, kde se pěstuje odrůda malvaz.